Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Letí velké dopravní letadlo. Kapitán se připravuje na přistání. Z kontrolní věže dostává povolení a pilot zahajuje přistávací manévr. Co však nevidí: „To snad ne! Jak to, že ta dráha je tak krátká? Na takhle krátké dráze s tímhle érem nepřistanu!“ Nedá se ale už nic dělat a musí se o přistání pokusit. Cestující dostanou příkaz zaujmout bezpečnostní polohu. Kapitán se opatrně přibližuje nad samý začátek runwaye, aby využil co možná nejdelší dráhu. Sotva se kola dotkla betonu, kapitán začíná brzdit, co mu síly stačí. Pot mu jen teče po čele. Už jen padesát metrů do konce dráhy. Už jen dvacet metrů do konce dráhy! Už je na samém okraji. Uf. Brzdy jsou žhavé. Na poslední pídi letadlo zastavilo. Kapitán vystoupí ven, oddychne si a rozhlédne se kolem letadla: „Tedy ta přistávací dráha je proklatě krátká, ale jak je široká!“