Historie zlínské farnosti

(Historické fotografie jsou z první poloviny minulého století)

Nejstarší prameny

Město Zlín se v pramenech objevuje až ve 14. století. První písemná zpráva pochází z roku 1322, kdy je Zlín nazýván městečkem.

Údaje o kostelu a faře se dochovaly až z období po husitských válkách, z roku 1437. Lze však předpokládat, že nejpozději do konce 14. století, kdy Šternberkové v roce 1397 povýšili Zlín na město, už tu stál kostel a při něm fara s duchovní správou. K roku 1446 se již uvádí jméno zlínského faráře, kterým byl Jan z Ostraty (též ze Lhoty). Jeho působení v letech 1435 až 1464 nebylo snadné, protože i mezi zdejší obyvatele se rozšířilo husitství, ale katolická duchovní správa se udržela až do počátku 16. století.

Období nekatolické správy farnosti

Během následujícího 16. století se náboženské poměry podstatně změnily. Jestliže ještě v první polovině tohoto století se většina obyvatel klonila ke kališnictví a katolictví, po převzetí panství Janem Tetaurem z Tetova (1553–1569), který v roce 1563 dosadil za správce kostela ve Zlíně Jana Sitnovského, bývalého cisterciáckého mnicha z kláštera velehradského, převládlo i v naší farnosti luterství. Od té doby až do roku 1623 byla zlínská fara obsazena luterskými kněžími.

Vedle luteránů, kališníků a katolíků byla ve Zlíně zastoupena i Jednota bratrská, která byla spravována ze sousedního většího sboru v Malenovicích. Koncem 16. století užívala ke svým shromážděním kostelíka sv. Barbory na Trávníku. V roce 1613 splynula s převládajícím luterským směrem.

Luterská duchovní správa

Z období, kdy zlínská farnost byla spravována nekatolickými kněžími, je významný rok 1593, kdy držitel panství Jan Cedlar z Hofu vydal pro luterskou duchovní správu stanovy, kterými se měla řídit. Důraz kladl na kázeň, pořádek a zbožnost. Vrchnost se pak měla starat, aby luterská farní obec nebyla znepokojována jinými náboženskými směry. O něco později v roce 1613 majitel panství daroval městu patronát s podmínkou, že za kazatele budou přijímat jenom osoby augšpurského vyznání (luterány).

Kulturně náboženská činnost

Druhým významným kulturně náboženským činem bylo založení luterského Bratrstva svobodného umění literátského ve Zlíně, které se v pobělohorské době stalo katolickým a změnilo název na Bratrstvo Panny Marie a svaté panny Barbory. Navázalo na předcházející dobrou tradici a působilo při zlínském kostele až do počátku 20. století. Pečovalo o dobrou úroveň kostelního zpěvu. Dokládá to tzv. Lomnický kancionál, který napsal Jan Klabík, "obyvatel zlínský". Jinou památkou na činnost tohoto bratrstva je Zlínský kancionál, který roku 1681 uspořádal Václav Svorec.

Pobělohorské období

Porážkou českých stavů na Bílé hoře v roce 1620 se náboženská situace změnila, když také ve Zlíně se vítězná strana zaměřila na obrácení nekatolické většiny obyvatelstva města zpět do katolické církve. Na rozdíl od některých dalších míst rekatolizace zde neprobíhala násilným způsobem, i když narážela na řadu potíží. K největším patřil nedostatek katolických kněží a také nedostatečné hmotné zajištění zdejší fary. Teprve od roku 1625 působili na Zlínsku jako misionáři řeholní kněží, hlavně jezuité z Uherského Hradiště.

K žádosti zlínských měšťanů ke kardinálu Františku Dietrichsteinovi, aby do Zlína poslal katolického kněze, mohl olomoucký biskup vyhovět až r. 1633, kdy ve Zlíně ustanovil za faráře Šimona Sabu a současně mu svěřil i farnost malenovskou. Také jeho nástupce Alexander Bartoloměj Hohol (1634–1638), františkán – minorita, spravoval obě farnosti.

Obtížná služba v chudé zlínské farnosti

Až do konce 17. století se kněží v poměrně chudé zlínské farnosti často střídali, protože duchovní služba byla tu velmi obtížná a namáhavá.

Ke zlínskému kostelu byly přifařeny ještě vesnice Jaroslavice, Kudlov, Mladcová s Pasekami, Prštné a městečko Trávník, které po roce 1689 splynulo se Zlínem, dále Březnice s Bohuslavicemi (dříve samostatná farnost) a Želechovice s Lůžkovicemi, Přílukami a Zádveřicemi.

Farář se staral o farní kostel sv. Filipa a Jakuba, o kapli sv. Barbory na Trávníku, o filiální kostely v Březnici a Želechovicích.

Při pastoraci vypomáhali zlínskému faráři kněží z okolí, především řeholníci z františkánského kláštera v Uherském Hradiští. Teprve v roce 1720 získal Zlín druhého kněze – kaplana.

Období rozkvětu

Zásluhou obětavého působení diecézních kněží i misionářů se náboženské poměry ve farnosti v druhé polovině 17. století uklidnily, většina obyvatelstva se vrátila do katolické církve, postupně se zlepšilo hmotné zabezpečení kněží. V 18. století ustalo časté střídání farářů, kterým pomáhal zprvu jeden, později dva kaplani, z nichž jeden působil jako lokální kaplan v Želechovicích.

V celé farnosti žilo tehdy 3 až 4 tisíce lidí, z jejich středu vyšlo jenom v tomto století 15 novokněží, kteří pocházeli z měšťanských rodin.

Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781 se ve farnosti výrazněji neprojevil a nevedl, s výjimkou Zádveřic, k vytvoření samostatných evangelických sborů. Významnější bylo ustanovení lokálního kaplanství v Želechovicích v roce 1779 (na farnost povýšeno v roce 1858) a v Březnici v roce 1784 (samostatná farnost od roku 1843).

Duchovní správci 19. a počátku 20. století

V následujících dvou stoletích byl vývoj a úroveň náboženského života ve farnosti ovlivněn osobností duchovních správců – farářů, z nichž v 19. století ve zlínské farnosti působili delší dobu Tomáš Zimek (1818–1829), Alois František Theiner (1829–1857), který se zasloužil o opravu farního chrámu i farní budovy po požáru v r. 1849, přítel K. H. Borovského, Jan Soušek (1863–1896), který byl znám svými přátelskými styky s významným národním buditelem Františkem Bartošem, a Ignát Nepustil, který působil ve Zlíně jako kaplan od r. 1876 do r. 1884 a jako farář od roku 1896 do roku 1923.

V 19. století vyšlo z farnosti 14 novokněží, 13 pocházelo přímo ze Zlína, jeden z Kudlova. V roce 1860 za faráře Jiřího Kovaříka byla založena Památní kniha fary zlínské.

Msgre František Úlehla

Jestliže až do začátku 20. století vedle faráře působil ve zlínské farnosti také jeden kaplan, potom se počet kněží zvyšoval. Prvním katechetou se stal Msgre František Úlehla, který od roku 1896 až do roku 1935 aktivně působil v naší farnosti, z toho 34 let jako katecheta, později až do roku 1952 jako penzista. Byl dlouholetým členem městského zastupitelstva, starostou Orla, obětavým knězem, který požíval velké vážnosti i mezi nekatolickými občany města.

V roce 1935 působilo ve farnosti vedle faráře šest kněží (kaplanů a katechetů), za druhé světové války celkem 11 kněží, včetně dvou kněží penzistů.

Správa farnosti v druhé polovině 20. století

Od roku 1953 duchovní správu v tehdejším Gottwaldově obstarávali čtyři kněží (farář a tři kaplani), v osmdesátých letech pouze tři. Počtem věřících se zlínská farnost stala jednou z největších v olomoucké arcidiecézi. Na rozdíl od ostatních farností, měli hlavní podíl na rozvoji duchovního života ve farnosti kaplani, na které se věřící ve svých potřebách obraceli, zatímco faráři plnili funkci spíše reprezentativní.

Nelze opomenout neobyčejně početný ministrantský sbor, který v letech 1950 až 1954 měl přes sto chlapců. Věnovali se jim někteří kaplani (Jan Čechal, Václav Straka aj.). Později jejich počet poklesl, ale ještě v sedmdesátých letech jich bývalo okolo padesáti.

Z duchovních správců působili ve Zlíně delší dobu Ignát Nepustil (1896–1923), Msgre ThDr. Theodor Vavruša (1926–1942, 1945–1948), rodák z Kudlova, synovec olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna, a Bernard Přerovský (1942–1945, 1948–1989).

V letech 1990 až 2006 vedli farnost kněží salesiánské kongregace.

Zlínské kaple a klášterní budova

V první polovině 20. století byly ve dvou přifařených obcích postaveny nové kaple. V Jaroslavicích byla kaple sv. Anny posvěcena v roce 1910 (větší opravy proběhly v roce 1974 a 2006), v Kudlově kaple sv. Václava, postavená podle návrhu architekta Františka Gahury, byla posvěcena ve výročním roce zavraždění svatého Václava 1929. O několik let později, v roce 1938 byl dokončen a posvěcen dům Milosrdných sester kongregace III. řádu sv. Františka, které pečovaly o staré lidi.

Plánovaná stavba druhého zlínského kostela

Se vzrůstem počtu obyvatelstva se stále tíživěji pociťoval nedostatek místa ve farním kostele. Už od třicátých let se projevovala snaha o postavení druhého katolického kostela ve Zlíně, ale vzhledem k nepříznivým okolnostem (druhá světová válka, komunistická totalita) se stavba nového kostela uskutečnila na začátku 21. století.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota
Ve Zlíně dne 13. září 2010