Církevní osmisměrka

Změňte obtížnost:

Vysvětlivky k jednotlivým pojmům v osmisměrce:

  • paškál: Velikonoční svíce, označovaná též jako paškál (z latinského candela paschalis cerea) je vysoká svíce zapalovaná při velikonoční vigilii v církvích západní liturgické tradice, která symbolizuje vzkříšeného Krista.
  • monstrance: Monstrance (z lat. monstrare, předvádět, volněji demonstrovat), jiným termínem custodia, je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k svatému nářadí a nádobí, uctívanému na oltářích katolických chrámů, latinsky zvaným Vasa sacra. V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků (latinsky ostensio), byla tedy původně ostensorium, tedy otevřený (zasklený, či křišťálem nebo berylem opatřený) relikviář, také (monstrantia pro reliquiis).
  • pyxida: Pyxida (neboli repositorium nebo kustodie) je liturgická nádoba používaná v katolické církvi k uchovávání proměněné (konsekrované) větší hostie po dobu, než bude vystavena v monstranci. V pyxidě je hostie umístěna v lunule, což je svorka z ušlechtilého materiálu (často zlatá a zdobená) ve tvaru horizontálně položeného půlměsíce a slouží k uchycení hostie v monstranci. Pyxida je zhotovena z ušlechtilého materiálu, má většinou tvar kruhové skříňky postavené na noze a na jejím vrcholu bývá zpravidla křížek. Vnitřek schránky je pozlacen a ve spodní části jsou kolejničky, do nichž se vkládá lunula s proměněnou hostií. Pyxida s proměněnou hostií je uložena ve svatostánku v kostele. Pro zdůraznění úcty k eucharistii může uchopit neprázdnou nádobu pouze kněz, jáhen případně akolyta.
  • svatostánek: Eucharistický svatostánek (označovaný v různých obdobích a podle různého umístění jako sanktuárium či sanktuář, pastoforium nebo tabernákl odvozeno z latinského tabernaculum), je nejposvátnější místo v katolických kostelích určené pro ukládání liturgických nádob s eucharistií. Do sanktuária má přístup pouze kněz nebo člověk knězem pověřený, nesmí do něj nic vkládat, brát nebo s ním jakkoli jinak manipulovat nikdo jiný (ministranti, kostelník, návštěvníci kostela atd.).
  • oltář: Nový zákon používá slovo oltář pro vyjádření Ježíšovy oběti na kříži ve Sk 14,13 a Žd 13,10. Protože v křesťanství neexistuje jiná oběť než oběť jediného kněze, Ježíše Krista, nejsou oltáře křesťany vnímány stejně jako v ostatních náboženstvích. Pro oltář také křesťané v latině neužívali běžného slova ara, nýbrž zavedli nový název altare (vyvýšené místo). Oltář se v křesťanství používá jako místo, na němž se přinášejí dary chleba a vína při slavení eucharistie.
  • turiferář: Turiferář nebo starším pravopisem thuriferář (latinsky thuriferarius), též počeštěně kadidelník je ministrant, který při bohoslužbách nosí kadidelnici k okuřování kadidlem. Při vstupním průvodu jde vlevo od turiferáře navikulář nesoucí loďku a až za nimi krucifer s procesním křížem.
  • loďka: Loďka (latinsky navicula) je v liturgii nádobka určená k přechovávání kadidla, které kněz dosypává do kadidelnice. Tradičně mívaly loďky podobu lodního trupu, nyní je jejich tvar často kruhový. Při bohoslužbách nosí loďku se lžičkou ministrant označovaný jako navikulář.
  • kropenka: Kropenka je nádoba na svěcenou vodu, která má zpravidla tvar misky. Používá se v římskokatolické církvi a některých dalších církvích (ne však v řeckokatolické církvi ani v pravoslaví) a obvykle bývá umístěna při vstupu do kostela, aby si v ní věřící mohli namočit prsty před pokřižováním. Malé kropenky se někdy nacházejí také v soukromých domech.
  • korporál: Korporál je bílá lněná látka čtvercového tvaru užívaná při slavení mše svaté v katolické církvi. Na korporál se během mše pokládá patena, kalich a případně taktéž ciborium. Při mši v mimořádné formě římského ritu se na něj pokládá i samotná hostie.
  • sedes: Sedes je sedadlo napevno instalované v presbytáři, od něhož hlavní celebrant vede bohoslužbu. Začalo se používat až od liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu a na rozdíl od sedilií je umístěno čelem k lidu. U sedes kněz koná úvodní a závěrečné obřady, od sedes také řídí bohoslužbu slova a přímluvy a může odsud také vést kázání. V blízkosti sedes mají své místo jáhni a další přisluhující.
  • ciborium: Termín ciborium pochází z řeckého slova kiborion. Je to liturgická nádoba používaná v Katolické církvi a v církvích majících Eucharistii k uchovávání proměněných (konsekrovaných) hostií – tedy Eucharistie. V raně křesťanské době se užívaly schránky ze dřeva, slonoviny, pálené hlíny, textilu či obecného kovu se smaltovanou výzdobou, shodné s pyxidami, počeštěně 'puška'. Od pozdního středověku (15. století) je tvar ciboria podobný u kalichu, ale samotná nádoba (kupa, latinsky cuppa) má větší objem a je opatřena víkem. Na vrcholu víka je velmi často úchytka s křížkem. Jako materiál kupy je v římsko-katolické a řeckokatolické církvi povinný drahý kov, nejčastěji stříbro na vnitřních stěnách zlacené.
  • navikulář: Navikulář nebo řidčeji naviculář (latinsky navicularius) je ministrant, který při bohoslužbách nosí loďku s kadidlem. Při vstupním průvodu jde vpravo od navikuláře turiferář nesoucí kadidelnici a až za nimi krucifer s procesním křížem.
  • bohoslužba: Bohoslužba je nábožensky motivované setkání lidí za účelem komunikace s Bohem, setkání s ním nebo oběti, která mu má být přinesena.
  • kadidlo: Kadidlo (latinsky olibanum, anglicky frankincense, německy Weihrauch, hebrejsky לבונה, levona; arabsky لبٌان, lubbān, v pravoslaví se kromě obecného výrazu кадило (kadidlo) používá spíše výrazu ла́дан (ladan), řecky λήδανον či λάδανον) je vonná pryskyřice, která se připravuje z tzv. klejopryskyřice. Získává se z kmene kadidlovníku (Boswellia); užívaná v kombinaci s myrhou a balzámem, při pálení vydává kořeněné aroma.
  • konvičky: Při katolické mši se používá dvojice malých liturgických konviček na podnosu, jedna z nich slouží na vodu (může být označena písmenem A podle latinského aqua, popřípadě je bez označení) a druhá na víno (s písmenem V jako vinum). Kněz si z nich během bohoslužby nalévá víno a vodu do kalicha. Potom se modlil žalm 26,6, začínající slovem lavabo, a opláchl si prsty vodou z větší konvičky, kterou mu ministrant na ruce nalil. K utření rukou mu slouží malý ručník, kterým byly konvičky přikryty. Celý úkon se latinsky nazýval lavabo, což se metaforicky přeneslo i na tento ručník lavabo. Od roku 1968 je obřad zjednodušen a kněz se modlí Žalm 51,4, prosbu o odpuštění svých provinění před vlastní obětí. Liturgické konvičky jsou obvykle skleněné, výjimečně mohly být zhotoveny z drahého kovu, například ze zlaceného stříbra, ale také z cínu nebo mosazi. Větší konvička na opláchnutí rukou je zpravidla kovová.