Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Potkali se dva kamarádi. „Člověče, poslouchej, co se mi dneska stalo. Ráno jsem byl v pekařství. Zdržel jsem se tam asi pět minut. Když jsem vyšel ven, stála u auta policistka a zrovna vypisovala pokutu. Tak jsem šel k ní a povídám jí: Ale no tak, přece se nic tak zlého nestalo? Ignorovala mě a psala dál. Tak jsem ji nazval zlou policistkou. Podívala se na mě a začala vypisovat druhou pokutu za špatné pneumatiky. Tak jsem se jí zeptal, jestli nemá nic jiného na práci. Začala psát třetí pokutu za rozbité světlo. Tak to šlo dvacet minut… Čím víc jsem jí nadával, tím víc pokut z toho bylo.“ „Tos teda, kamaráde, nezvládl.“ „Mně to bylo jedno.“ „Jak to?“ „Já tam byl pěšky!“