Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Na mořskou pláž vyleze z vody potápěč a nese v náruči obrovskou perlu. „Kde jste to vzal?“ diví se lidé na pláži. „Tam dole na dně je jich spousta,“ vysvětluje šťastný potápěč. Lidé se hned nahrnou do obchodu s potápěčskými potřebami a skoupí všechny skafandry a kyslíkové bomby. „Tedy, pane vedoucí, to byla zase dneska tržba, že jo?“ povídá prodavačka. „Ano, to byla,“ přitaká vedoucí, „ostatně jako vždycky, když se brácha projde ve skafandru po pláži s tou skleněnou koulí.“