Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
V salonu se kovbojové hádají, kdo je lepší střelec. Jeden mladý honák povídá sebevědomě: „Vidíte tamhletu žárovku?“ Vytáhl pětačtyřicítku a prásk! Žárovka se rozprskla. Starý kovboj mu poklepe na rameno. „Teď se koukej!“ Vytáhne bouchačku, zamíří na další žárovku. Prásk! Žárovka zhasne. Zamíří znova. Prásk! A žárovka se znovu rozsvítí. „To jste celí vy, mladí. Proč všechno hned ničit? Stačí povolit a zase utáhnout!“