Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Prvňáčci jsou poprvé ve škole a paní učitelka se ptá: „Děti, kolik je jedna plus dva?“ Dlouho se nikdo nehlásí. „Děti, nemusíte se stydět přihlásit.“ Chvíli zase nic, ale pak se přihlásí Anička: „Prosím, nevím, kolik je jedna plus dva, ale je to stejně jako dva plus jedna. Sčítání je u reálných čísel komutativní.“
Přijde pán do železářství a ptá se prodavače: „Dobrý den, prosil bych nějaký dobrý bezpečnostní zámek.“ „Nemáme.“ „Hmm... Tak nějaký obyčejný bezpečnostní zámek?“ „Nemáme!“ „A co takhle obyčejný patentní zámek?“ „Nemáme!“ „A co obyčejný zámek?“ „Nemáme!“ „Tak proč máte vůbec otevřeno?“ „No, nemáme zámek.“