Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Pololetní prázdniny tráví žáci 4. B na horách. Hned první den vyrazí všichni na sjezdovku. Mezi prvními ji sjíždí šplhoun Evžen. Odvážný sešup! Pozdě však zahlédne velký hrbol, tak se jen stačí přikrčit. Nic to nepomůže a už letí. Přistane na stromě a než se vzpamatuje, přidrží ho ve větvích něčí ruce a tichý hlas mu do ucha zašeptá: „Ani muk! Mlč a zírej! To bude sranda, za tebou jede náš ředitel!“