Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jeden muž šel na koňské dostihy. Když se před prvním závodem šel podívat k tabuli, na kterého koně by měl vsadit, cestou zahlédl u stájí kněze, jak jednomu koni žehná. Řekl si, že by to mohlo něco znamenat, honem šel na koně vsadit. A kůň skutečně vyhrál. Muž tedy sledoval kněze i před ostatními závody a docela příjemně na tom za celé odpoledne vydělal.
Po této zkušenosti se rozhodl, že v posledním závodě vsadí všechny vyhrané peníze na jednoho koně. A tak vsadil. Dostih začal slibně. Kůň po celou dobu závodu vedl a dokonce se zdálo, že v cílové rovince svůj náskok ještě zvyšuje. Jenže pár desítek metrů před cílem se vedoucí kůň zhroutil k zemi a byl na místě mrtvý. Muže to pěkně rozzuřilo. Po závodu vyhledal onoho kněze a sdělil mu, jak ho celý den pozoroval a jak se vše pokazilo v posledním dostihu. A žádal po něm nějaké vysvětlení.
Ten pouze smutně pokýval hlavou a povídá: „No jo, s vámi nevěřícími je problém. Vy zkrátka nepoznáte rozdíl mezi požehnáním a posledním pomazáním.“