Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
Na břehu v Calais chtějí dva angličtí turisté vystoupit z loďky na břeh. Přiběhne malý chlapeček a snaží se je i s loďkou zatlačit zpátky na moře. Je u toho spousta křiku, za chvíli je tu přístavní strážník a ptá se chlapečka: „Co tě to napadlo, proč to děláš?“ „Protože jsou to ti strašní Angličani,“ odpovídá chlapec. „A co ti udělali?“ „Mně nic, ale upálili Johanku z Arku?“ „Johanku z Arku? Chlapče, vždyť to bylo před více než pěti sty lety!“ „To je možné… Ale nám to pan učitel říkal teprve dnes!“