Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jeden starý pracovník plynáren zaučuje mladého. Prováděli zrovna odečet plynoměrů na předměstí. Když kvečeru dokončili poslední barák, starý plynař hrdě oznamuje mladému: „Tak tohle jsi zvládnul, ale nemysli si, že jsem nějaká stará vykopávka, ještě něco vydržím. Schválně, kdo bude dřív u auta!“ A skutečně. Starý plynař doběhl o krok dříve. V zápětí za nimi dorazila udýchaná stařenka o holích. „Co se děje, paní? Zapomněli jsme u vás něco?“ „To ne... Ale... Když jsem viděla utíkat plynaře... Došlo mi, že bych měla běžet s nimi...“