Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Žid, který choval slepice, přiběhl k rabínovi: „Rabe, pomoz mi, chcíplo mi najednou deset slepic/1 „Čím je krmíš?“ „Žitem.“ „Tak jim dávej ječmen.“ Za dva dnyje chovatel u rabína znovu. „Uhynulo dalších deset slepic.“ „Co jim dáváš pít?“ „Studenou vodu.“ „To nejde, musíš ji ohřívat.“ Na druhý den je nešťastník u rabína znovu: „Běda, už mi zbývá jen pět slípek.“ „Odkud bereš vodu?“ „Ze své studny.“ „Tak taje asi špatná. Ber ji z obecní studny.“ Ještě ten večer přijde zlomený chovatel za rabínem. „Tak už nemám ani jednu slípku.“ „To je škoda,“ běduje rabín. „A já měl pro tebe ještě tolik pěkných rad.“