Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Svatý Petr slyší klepání na nebeskou bránu, otevře a vidí tam stát muže. Než se ho stačí na cokoliv zeptat, muž zmizí. Po chvíli se klepání ozve znovu. Když Petr otevře, stojí před ním tentýž muž, ale v příští vteřině opět zmizí. „Poslyšte!“ zavolá za ním svatý Petr. „Vy si ze mě děláte šprťouchlata, nebo co?“ „Ne,“ ozve se v dálce. „Oni se mě snaží vzkřísit.“