Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Policajt si připravuje pokutové bloky, když tu najednou slyší z auta příval řečí: „Vidíš, říkala jsem ti. Jak to jezdíš? Proč předjíždíš? Proč přejíždíš plnou čáru? Proč troubíš, když nemáš? A vůbec, jezdíš jako ponocný. Doma si zopakuješ vyhlášku.“ Policajt poslouchá, poslouchá, no a potom se zeptá: „Kdo je ta paní?“ „Moje manželka,“ odpoví smutně řidič. „Ach tak, tak potom jeďte,“ praví policista a odkládá bloky, „jste už potrestaný dostatečně.“