Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
To takhle jednou zajdou výletníci na salaš a povídají s bačou: „Tak co, bačo, jak se mají ovce?“ „No, černé dobře.“ „A co bílé, bačo?“ „No, bílé taky dobře.“ „A zdravé jsou, bačo?“ „No černé jsou zdravé.“ „A co bílé?“ „No bílé jsou taky zdravé.“ „A dojí dobře, bačo?“ „No černé dojí, dojí dobře.“ „A co bílé, bačo?“ „Ale, aj bílé dojí dobře.“ „Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a bílé?“ „No černé jsou přece moje.“ „A co bílé, bačo?“ „No ty jsou taky moje…“