Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Dva trampové narazí v horách na důlní jámu. „Co myslíš, jak je hluboká?“ ptá se jeden. „Nevím, hodíme tam kámen a budeme poslouchat, kdy dopadne na dno.“ Hodí do jámy kámen a poslouchají, ale nic se neozývá. Najdou tedy větší a zkouší to znova. Zase nic. Opodál zahlédnou železniční pražec. Každý ho uchopí za jeden konec a s vypětím všech sil ho hodí do šachty. Jak tak čekají na dopad, najednou kolem nich proletí koza a skočí do jámy. Oba trampové hledí vyjeveně po sobě, když vtom se objeví muž a ptá se: „Neviděli jste tu někde kozu?“ „Jo, viděli,“ povídá jeden, „právě skočila do tý jámy.“ „No, tak to nemohla být moje koza,“ praví muž, „ta moje byla přivázaná k železničnímu pražci.“