Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Ráno ve tři hodiny začal vyzvánět zvonek u vchodových dveří. Rozespalý muž vstal a šel otevřít. Ve dveřích stál chlapík a ztěžklým jazykem drmolil: „Prosím vás… Nemohl byste mě roztla… Roztlačit?“ „Co tady otravujete ve tři ráno? Vypadněte!“ Muž zabouchl dveře a vrátil se do postele. Manželka, která se probudila a slyšela, co se u dveří děje, na něj spustila: „Ty jsi ale odporný sobec. Vzpomeň si, když nám před týdnem nechtělo naskočit auto. Úplně neznámý muž nás v dešti půl hodiny roztláčel… Běž tomu člověku pomoci!“ Muž vstal, oblékl se a vyšel před dům. Chlapíka však ve tmě nikde neviděl, a tak zakřičel: „Hej, člověče, kde jste? Roztlačím vás!“ Od nedalekého dětského hřiště se ozvalo: „Tady jsem… Na kolotoči!“