Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Zemřel jeden dělník a přišel před nebeskou bránu. Když uviděl svatého Petra, začal protestovat: „Tak počkej, Petře, já jsem moc mladý na smrt, mně je teprve pětatřicet.“ Svatý Petr se zamyslel, zahloubal do záznamů, pak se obrátil na dělníka a zavrtěl hlavou: „Kdepak, chlapče, kdepak... Podle toho, kolik sis nechal proplatit odpracovaných hodin, tak ti táhne na stodvacátý rok…“