Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jedna věřící paní hodně pracovně létala. Protože ji zrovna dvakrát nebavilo jen tak sedět v letadle, vždycky si brala na čtení Bibli, která jí pomohla se uvolnit. Jednou vedle ní seděl chlápek, který po chvilce čtení přes rameno navázal hovor: „Paní, vy opravdu všem těm věcem věříte?“ „No ovšem, vždyť je to přece Bible!“ „Co třeba ten chlápek, co ho spolkla velryba?“ „Myslíte Jonáše? No, ano, o tom se tam taky píše.“ „Jak se mu podle vás povedlo přežít celou dobu uvnitř ryby?“ „No, to samozřejmě nevím, ale až půjdu do nebe, tak se ho můžu zeptat.“ „A co když ten Jonáš nebude v nebi?“ „No, tak to se ho budete moci zeptat vy!“