Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Malý chlapec se velmi bojí tmy. Jednou večer mu matka řekne, aby šel na zadní verandu a přinesl jí koště. Hoch se na matku podívá a prohlásí: „Mami, já tam nechci jít. Je tam tma.“ Matka s úsměvem synka uklidňuje: „Nemusíš se bát tmy. Je tam Ježíš. Bude na tebe dávat pozor a bude tě chránit.“ Chlapec se na matku ještě jednou podívá a s vážným výrazem ve tváři se zeptá: „Jsi si opravdu jistá, že tam je?“ „Ano, jsem si jistá. Ježíš je všude, a je vždycky připraven ti pomoci, když ho potřebuješ.“ Hoch o tom chvíli přemýšlí, až nakonec dojde k zadním dveřím, malinko je pootevře, opatrně nakoukne do tmy a zavolá: „Ježíši? Jestli tam jsi, mohl bys mi, prosím, podat koště?“