Na svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze si, Pán 1. června 2023 v ranních hodinách povolal ve věku 90 let svého věrného služebníka Mgr. RNDr. Aloise ORLITU, CSc, trvalého jáhna v Otrokovicích.

V roce 2019 oslavil pan Orlita 25 let jáhenské služby, tehdy sám v rozhovoru pro náš FOM – farní občasník zavzpomínal na svoji službu:

Díky za 25 let jáhenské služby

O prázdninách oslavil 25. výročí své jáhenské služby pan Alois Orlita. Otrokovičtí farníci mu vyjádřili své poděkování a obdiv při mši svaté na začátku července. Farní občasník se ke slovům díků připojuje a přináší rozhovor, v němž se náš jáhen ohlíží za čtvrtstoletím své služby.

Jak vás to vlastně napadlo stát se trvalým jáhnem?

V listopadu 1989 jsme byli účastni svatořečení sv. Anežky, následně se zhroutil socialismus a přišla svoboda. Ta znamenala i veliký impuls pro duchovní obrození národa. Pro velký nedostatek kněží nabídl otec arcibiskup možnost studia trvalého jáhenství, a to nejen pro svobodné muže, ale i pro muže ženaté. A tak po dlouhém zvažování a po konzultacích s otcem Vojtěchem Šímou, který v té době působil u nás jako farář, jsem se ke studiu přihlásil. Zamýšlel jsem se i nad tím, že mi do odchodu do důchodu zbývaly už jen tři roky. Proto jsem uvažoval, že bych mohl v důchodu ještě něco pro farnost udělat. Takže to byl druhý impuls ke studiu jáhenství.

Jak probíhala vaše formace?

Do Olomouce jsme jezdili co 14 dnů, a to v letech 1990 až 1994. Jáhenské svěcení jsme přijali 9. července 1994. Letos si tedy připomínáme 25. výročí jáhenské služby. Poněvadž tehdy ještě nebylo ustanoveno biskupství ostravsko-opavské, studovali spolu s námi i kolegové z tohoto budoucího biskupství. Celkem nás přijalo jáhenské svěcení z rukou otce arcibiskupa víc jak čtyřicet. Původně nás tam bylo 44, pak dva odešli. Další, ten byl svobodný, potom přešel do semináře a stal se knězem. Byl jediný z nás, co přešel, ostatní jsme byli ženatí a všichni už v pokročilejším věku. Ne přímo už senioři, ale tak prostě inklinující k tomu důchodovému zaměření.

Pozoroval jste po svěcení nějaké duchovní změny, příliv nových milostí?

Dá se říct, že to už v průběhu studia byla jakási cesta „na hlubinu“. Byl to růst jak v oblasti obecně teologické, tak i v prohlubování víry. Takže po výstupu z formace do praktického života jsme se cítili připraveni k jáhenské službě. Myslím, že po celých 25 let mi tato služebnost nedělala potíže. A kdykoli kněz – naposledy otec Josef – po mě něco žádal, nikdy jsem neodmítl. Jáhenství – služba a farníci – to je vlastně spojitá nádoba: já z toho, co jsem přijal, předávám druhým, a tak obojí čerpáme z darů, které nám Bůh dopřává.

Co vlastně jáhen biskupovi slibuje? Kněží úctu a poslušnost, ale co jáhen? 

Především věrnost ve službě, kterou jáhen na sebe vzal pro církevní obec, a pak také péči a starost o vlastní rodinu – trvalí jáhni jsou převážně ženatí. Samozřejmá je i poslušnost vůči představeným a svědomité plnění jáhenských povinností – kam patří křty, sňatky, pohřby, výuka náboženství, a především bohoslužba slova. Vzpomínám, že otec Jašek – když ještě nebyla obsazena pohořelická farnost – mě pověřil, abych tam vedl i přípravu na biřmování pro adepty z Pohořelic, Oldřichovic a Komárova. Příprava probíhala v neděli odpoledne v místní škole.

Co je povinností jáhna po formační stránce, kněží se modlí breviář, a co vy?

My jako jáhni máme povinnost modlit se ranní chvály a nešpory. Případně ještě závěr – kompletář. Nemáme povinné modlitby během dne.

Neuvažoval jste někdy i o kněžství?

Musíme se přenést do 50. let minulého století. Já jsem maturoval po roce 1952 a tehdy už panoval tvrdý komunistický režim. Kněžské semináře byly zrušeny a byl ponechán pouze jeden – v Litoměřicích. A ten byl pevně pod kontrolou soudruhů. Proto z kazatelen byly čteny výzvy biskupů, aby studenti do semináře nevstupovali. Domnívali se totiž, že vláda komunistů brzy pomine. To se však nestalo, a tak v následujících letech bylo nutno smířit se se studiem kněžství ve zmíněném semináři. My, maturanti z počátku padesátých let, jsme už však studovali na vysokých školách podle zvolených oborů. Já jsem studoval biochemii na Masarykově univerzitě v Brně. Po skončení studia jsem dostal „umístěnku“ do Výzkumného ústavu kožedělného v Otrokovicích, kde jsem pracoval až do důchodu.

Jaké byly počátky vaší služby?

Nejprve bylo potřebí zajistit jáhenské oblečení. O to se mi postarala paní Stodůlková, manželka senátora Ing. Stodůlky, za což jí vyslovuji veliké poděkování. No a pak nastala vlastní práce, a to jak v naší farnosti, tak i v některých jiných farnostech zlínského děkanátu.

Kromě již zmiňovaných míst jsem pak měl velmi dobrou spolupráci s farností malenovickou za otce W. Griegra, kde jáhenská služba zahrnovala i Lhotu u Malenovic a Tečovice. Velmi dobrá byla i spolupráce ve farnosti Mysločovice s otcem Vavřincem Černým. A také ve farnosti březnické, kde jsem sloužil i v Bohuslavicích a na Salaši.

Jako katecheta jsem vyučoval náboženství v otrokovických školách a otci Adámkovi jsem vypomáhal s výukou ve škole v Malenovicích. Byla mi také svěřena příprava rodičů pro křest dětí i vlastní udělování svátosti křtu.

Víte zhruba, kolikrát jste tu svátost udělil?

Statistiku jsem si sám soukromě nevedl, protože všechno je v matrikách. Takže tam by se to dalo vyčíst.

Jaké další aktivity jste si za ta léta v naší farnosti vyzkoušel?

Po panu Záleském jsem převzal vydávání Farního občasníku. Ten je ale dnes připravován a vydáván mladšími farníky. Je u čtenářů oblíben a přeji tedy členům redakce, ať se jim dílo daří, i když z vlastní zkušenosti vím, jak těžko se shání příspěvky.

Když byla založena charita, stála tehdy v jejím čele tzv. charitní rada. My jsme byli členové charitní rady už z hlediska našeho působení na faře. Jenže otec Jašek se své účasti potom zřekl, takže jsem docházel do charity já. Každá schůze byla zahajována duchovní myšlenkou. Když se posléze změnila struktura charit, tak byly charitní rady zrušeny.

A co vaše nynější aktivity?

Za zmínku stojí farní společenství seniorů, o které se starají zejména paní Budínová a paní Švehlíková a kde mám na starosti duchovní stránku setkávání. Dalším společenstvím ve farnosti je Chvíle nad Biblí. Setkáváme se od roku 2000 a stále máme co objevovat v knihách Starého i Nového zákona a hlouběji pronikat do myšlenek a slov Božího zjevení. Obojí společenství tvoří především senioři a mohu říci, že je nám spolu dobře. Přátelský duch, porozumění a vzájemné sdílení nás obohacují o radost, kterou chceme rozdávat i dopřát jiným.

Pokud vím, tak jste i v církevním soudu.

Ano. Už v roce 1995 mě arcibiskup jmenoval členem církevního soudu a zatím to jmenování mám do roku 2021. Náplní práce jsou především žádosti a problémy s platností a neplatností uzavřených manželství.

Co se týče vašeho občanského zaměstnání, byl jste několikrát přizván i k restaurování zajímavých historických památek, například pouzder na korunovační klenoty či obsahu relikviáře svatého Maura. Měl výběr vaší osoby pro tuto práci nějakou souvislost s vaším jáhenstvím?

Ne, restaurátoři z Prahy, z Plzně a podobně nevěděli, že konám i jáhenskou službu. Konzervování a restaurování historických předmětů nemělo přímou souvislost s jáhenstvím. Vyplynulo to z mého profesního zaměření. Mnoho historických památek v knihovnách, archivech, klášterech – zejména knih – bylo vyrobeno z kůže a z pergamenů. Bylo a je potřebí je konzervovat, neboť se jedná o díla vyrobená před mnoha staletími. A poněvadž Výzkumný ústav kožedělný byl pověřen i řešením konzervace výrobků z usní a pergamenů, stali jsme se účastníky profesního týmu konzervátorů v rámci celé republiky.

Takže vaše účast byla spíše Boží řízení?

Konzervování možnost dostat se do kontaktu se vzácnými věcmi vede člověka k poznání, jak úžasní byli naši předkové. Práce spojená s konzervací a restaurováním historických předmětů naplňuje člověka údivem, co všechno dovedl člověk už před mnoha staletími zhotovit. Dát do svého výtvoru nejen funkčnost, ale i krásu a především ducha. S úctou a pokorou pak přistupuji k práci na těchto dílech, což se týká nejen práce na relikviáři sv. Maura, na kožených schránkách korunovačních klenotů, ale i práce na mnoha knihách a spisech v klášterních knihovnách, které během historie přinášely do našich zemí nejen ducha křesťanství, ale i obecnou vzdělanost se všemi civilizačními prvky. Ono benediktinské „ORA ET LABORA“ (Modli se a pracuj) potvrzuje, jak moc se kláštery a křesťanství zasloužily o rozvoj lidské společnosti i v našich krajinách. A tak nyní – v seniorském věku – vidím, k jak úzkému propojení došlo mezi mou odbornou profesí a jáhenstvím. V obojí práci lze nalézt jakousi Boží stopu. Obojí pozvedá ducha k přemýšlení, co všechno Bůh člověku daroval a dovedl ho k poznání, že je tvorem Božím, tvorem moudrým, který dovede vytvořit nádherná díla. Ale také vede k zamyšlení se nad tím, kdo je a kam by měl směřovat.

Kdo vás ve vaší jáhenské službě nejvíce podporoval?

Musím říct, že jsem samozřejmě potřeboval podporu otce Vojtěcha Šímy. Rozhodnutí ke studiu jáhenství jsme probírali vícekrát, byl v tom i čas na rozmyšlenou, 1–2 měsíce. Takže po delším rozhodování a přemýšlení jsem se s doporučením otce Vojtěcha ke studiu přihlásil. V době praktického jáhenství mi „dopřával“ dosti služeb např. otec Jašek; sloužil jsem i v rámci děkanátu.

Jak byste svoji 25letou činnost shrnul?

Rozsah práce jáhna je vždy velice pestrý, ale je náročný na čas a přípravu. Je potřebí stále sledovat i studovat vše nové, co přináší současná doba nejen po stránce teologické, ale i společenské. Je k tomu třeba mít i příhodné zázemí v rodině, za což musím poděkovat své zemřelé manželce.

Jáhenská služba je náročná, ale dovede člověka naplnit poznáním, že jeho práce není marná, že má smysl, neboť rozdávat všechna Boží dobra svým bližním naplní srdce pokojem a radostí. Vnitřní radost je o to větší, když někoho skrze službu jáhna přivedete k obrácení nebo k hlubšímu prožívání víry. Za to všechno, za celých 25 let jáhenské služby, děkuji Pánu a jeho Matce Panně Marii a svěřuji se do jejich péče a ochrany i do dalších dnů.

 Rozhovor připravila Lenka Hanzlová

Rozhovor ke stažení zde: rozhovor pan Orlita 25 let jáhenské služby FOM 2019-5